Vodění berana, aneb jde to i s ovečkou

Pro splnění úspěšného Vodění berana musíte splnit tři věci. Domluvit si téma masek, sehnat muziku a půjčit si berana.  Poslední dvě nám daly letos pořádně zabrat. Ještě, že máme Ivo Thurnera, muzikanta ze ZUŠ Morava a nyní starostu obce Želechovice. Muziku domluvil, na lipskou Ekofarmu dal telefonní číslo.  Paní Irena mě to zvedla na první dobrou a povídá: „Jela jsem Přílukem a viděla plakáty na Vodění berana a říkám si, odkud pak  mají ovečku?“ Vysypal jsem ze sebe prosbu o zapůjčení a zaštítil se přitom želechovickým starostou i místními hasiči. Domluva byla blesková jako šachová partie. „Berana nemám, ale mám dvě ovečky, jedna chodila v Želechovicích celý den.“ Měla pravdu. Ovečka si vedla báječně. Všímavý Přílučané si povšimli, že poprvé za 18 let šla v průvodu ovečka. Přitom ovečka je stádová a nechodí. O tom jsme se přesvědčili v roce 2008, když jsme začínali.  Začátek průvodu se zpozdil asi o 15 minut. Muzika je nachystaná a jde se na věc. Cestu lemovaly zvídavé hlavy sousedů, které nakukovaly z branek. Kde jsou? Co se děje? Už jsme tady a voláme: Čí sú hody? Naše.“  Štamprle, klobásky, koláčky, už Vás vidíme a brzdíme do další zatáčky.

Téma masek byl letos středověk, který se dělí na raný, vrcholný a pozdní. Celkem se jedná o období od 5 až po 15. století. Ač se zdá, že věřících ubývá, v průvodu jste mohli vidět v červené sutaně pana kardinála Jirku. V šedé kutně mu celý průvod asistoval mnich Tomáš. Náramně si spolu rozuměli. Mnich se ukázal jako gentleman a poponášel mladé bubenici Isabelce buben. Na Pančavě, ale zapomněl vrátit paličku a tak musel s paličkou z pod sutany ven. Ovečku vedl zajímavý týpek. Laďa připomínal na začátku chudého rolníka, na Pančavě už to byl díky přilbě s rohy každým coulem viking.  Milovníky rytířů zaujala Martinova rodinka, která byla celá historická. Včetně dětí i rodičů.  Z jesenické tvrze dorazil i se třemi následovníky zeman Pavel. Bylinkářka a kuchařka v jednom kostýmu Liduška rozdávala úsměvy a dobrou náladu na všechny strany.  Až u úřadovny se připojila drobná postava. Ano, byla to sama Eliška Pomořanská, česká královna a císařovna římská. V přiléhavých šatech se šněrováním, za které tahal jeden nejmenovaný soused, kráčela žena z urozeného mladcovského rodu. Měla na starosti finanční otázku, vybírala dobrovolnou hodovou daň, zvanou hodku.  Nejenom penězi se ovšem daly platit ve středověku daně. 

Dávku zvanou nářez, u níž neznáme přesné datum vzniku, určuje panovník, který ve středověku většinou vlastní zemské lesy. V nich se často pase dobytek, hlavně prasata. Název daně se inspiruje sčítáním dobytka, za který se platí. Počet vepřů se zaznamenává pomocí řezů na dřevěnou hůl, proto „nářez“. Podobný způsob počítání je běžný už dříve. Účtuje se tak, že se dvě hole přiloží k sobě a na obou zároveň se udělá vrub. Dlužník i příjemce mají stejný „doklad“. Když dojde na vyrovnávání, hole se přiloží k sobě a počet vrubů musí souhlasit. Majitelé dobytka, kteří svá prasata pouští do knížecích či královských lesů, za to vladaři platí podle počtu kusů pasoucího se dobytka. Měnou jsou v tomto případě buď živí vepři, nebo vepřové maso. Právě díky nářezu mají knížecí i královské dvory i středověké opevněné hrady vždy dostatek vepřového masa. Existují ale i jiné naturální daně, například osep, píce určená pro knížecí koně. Brzy se ale platí už jenom mincemi. Například už rolník Ostoj žijící v 1. polovině 12. století podle archeologických pramenů platil dvěma únětickým kanovníkům z pole 6 denárů, což odpovídá ceně jedné ovce nebo 20 slepic.

Pouze jeden chlap šel v sukni, respektive v kiltu. Byla to postava Statečného srdce. Ranní kosa dávala tušit, že to rebel nebude mít ve spodních partiích jednoduché. Ač měl pod sukní přiléhavé leginy s nápisem „friends“, žádný kámoš ho cestou nezahřál ani dobrým slovem. A kámošky nemohly,  paní z Mladcové ostřížím zrakem sledovala každý pohyb pod sukní.  Opasek i s taštičkou nebyl pod skotskou šálou Williama téměř vidět. Meč vytáhl skotský Wallace až u Bartoníků, aby svedl souboj s nástupkyní slavného rodu. Poražen upustil meč a dal se do tancování s paní servisního domu.  Trefná poznámka při tanci: „A když máte sukni a já kalhoty, neměla bych vést“, ho odzbrojila podruhé.

Nastal soumrak celodenního putování. V přístavní krčmě „U poctivé Venduly“ jsme svlažili hrdla korbelem piva a silným vývarem ze slepic. Každá vrchnost měla svůj pivovar a vařila i pro svou čeládku. Většinou tři druhy piva. Pivo se vařilo hlavně jako bílé z pšenice, méně už jako černý ležák z ječmene. A pak bylo kvalitativně horší pivo pro poddané. Chmel se začal do piva přidávat až od devátého nebo desátého století, stejně jako místní bylinky. Pečené maso mělo být krásnou tečkou. Ovšem nebylo. Tečka byla tekutá a čerstvá v podobě trnkové pálenky od pána z mladcovského dvorce. Po poslední štamprli zazvonil zvonec a středověké pohádce byl konec. 

J. Novák

Fotogalerie na odkazu.

www.rajce.idnes.cz/szzp/album/vodeni-berana-2025

www.rajce.idnes.cz/szzp/album/vodeni-berana-2025-mira